Reportér Blesku byl přítomen a fotil před 30 lety jadernou katastrofu

29.03.2016 14:38

Alexandr Malachovský (61) je fotoreportérem deníku Blesk 11 let. Předtím, na rodné Ukrajině, ho reportážní fotografie živila také, a protože byl dobrý, dostal se i do Černobylu. V době, kdy ho stavěli, i po letech, když tam likvidovali havárii. Byl i ve skupině reportérů Blesku, kteří loni na podzim zakázanou zónu Černobylu navštívili.

V Černobylu jsem byl poprvé asi pět let před havárií. Létal jsem ve vrtulníku nad řekou Už a pořizoval fotoreportáž o ekologii v malebné krajině. Tato oblast byla považována za jedno z nejhezčích míst v okolí Kyjeva. Mělo se za to, že je to výborné místo pro rekreaci. Když tam byla postavena jaderná elektrárna, nikomu to nevadilo. Byl to moderní objekt se spoustou pracovních příležitostí. Krátce před katastrofou jsem pořizoval snímky už pátého bloku, který byl fakticky připraven ke spuštění. Nikdy však nebyl uveden do provozu…

Když jsme do Černobylu vyrazili s kolegy z Blesku na služební cestu, jejímž vyvrcholením je kniha o jeho zkáze, tušil jsem, co nás tam asi čeká. Znal jsem to tam, možná až moc dobře. Jako fotograf státní tiskové agentury jsem tam byl na služební cestě už pár měsíců po havárii a pak pravidelně i několikrát do roka. Navzdory havárii nebyla elektrárna uzavřena a neustále se kolem ní něco dělo.

Fotil se úklid zamořené oblasti, dodávky humanitární pomoci, výstavba nového města Slavutyč nebo příběhy o »samosjolech«, tedy lidech, kteří se vraceli do svých domovů navzdory nebezpečí. Západní reportéři nám možnost jezdit do Černobylu záviděli. O fotografie byl ve světě zájem, avšak úřady je tam nechtěly pustit a za cestu jim museli platit a složitě si vyřizovat povolení. Naposledy jsem trosky atomové elektrárny fotografoval na počátku 90. let. Nepředpokládal jsem, že se tam někdy vrátím. 

»Mrtvá zóna«, jak je označováno 30kilometrové pásmo v okolí elektrárny, vypadala zpustle už pár let po katastrofě. Lidé odtud byli evakuováni narychlo a brali si s sebou jen to nejnutnější. V chlévech zůstaly krávy a prasata, na dvorcích drůbež a psi. Mnozí se pro svůj majetek a zvířata vraceli. Přestože oblast byla na několika místech hlídána, odváželi nábytek, koberce, jízdní kola.

Domy i byty byly vydrancovány a celé vesnice vypáleny. Zloději tak prý zahlazovali stopy. Rozkradeno bylo všechno, co se dalo odnést: obkladačky, umyvadla, kliky, pračky, plynové sporáky. Zboží se pak v divokých 90. letech, kdy Ukrajina prožívala postsovětský chaos a nedostatek, objevovalo na kyjevských tržištích i jinde. Lidé to kupovali, ačkoli tušili, že to může pocházet »ze zóny«. Nikdo však nechodil po ulici s dozimetrem. 

Při každé cestě do Černobylu se jezdilo za obyvateli, kteří se tam vrátili navzdory radiaci. Nebyli to žádní dobrodruzi, ale spíše staří lidé, kteří si na novém místě nemohli zvyknout. Stesk po domově pro ně byl horší než celá radiace, o které nevěděli nic, a neměli z ní tudíž ani strach. Úřady jim nejprve bránily, ale pak je nechaly žít v místech, na která byli zvyklí. Při jedné z cest jsme pár let po havárii zavítali do vesnice Zalissja v těsné blízkosti elektrárny, kde v malém domku žila osamělá stařenka.

V zástěře nám přinesla jablka a okurky z vlastní zahrádky a pobízela nás: „Jezte, chlapci, je to všechno domácí.“ Také nyní dostali redaktoři Blesku k ochutnání domácí špek a ukrajinskou specialitu – »varenyky«, taštičky plněné tvarohem a bramborovou kaší. Žádné zásobování tam ale nebylo a lidé byli odkázáni prakticky na to, co si vypěstovali. Největší překvapení bylo asi to, kolik je tam lidí. Pomyslel jsem si, že podle všech předpovědí už měli být dávno mrtví. Někteří tvrdili, že se vrátili hned po havárii a jsou naživu možná jen díky tomu, že jsou doma. Ne všichni přistěhovalci však vydrželi. „Odpusť mi, můj domove,“ napsal někdo na dveře za zkříženými prkny. 

Ve městě Pripjať, které bylo po havárii vystěhované a uzavřené pro veřejnost, jsem hned našel místo, odkud jsem asi před čtvrtstoletím fotografoval tabulku s jeho názvem. V pozadí tehdy stál dům, na kterém byl velký plakát s nápisem »Leninova strana a síla lidu nás vede k vítězství komunismu«. Za ta léta vybledl, ale stále tam ten slogan bylo možné přečíst. Musel jsem však jít až k domu. Přes zarostlou ulici, košaté stromy a křoví to nešlo vyfotit. Z ulic zbyly jen úzké proužky asfaltu, ze kterého rostou jedle a borovice. Zmizely chodníky, městské parky se mění v lesy.

V centru města Černobyl stojí jako přízrak minulosti překvapivě zachovalý Lenin, který dosud nepodlehl »dekomunizaci«, jež se poslední dobou stala populárním prostředkem v boji se sovětskou minulostí. Pamatuji se, že Lenin býval také před elektrárnou, která jméno bolševického vůdce měla i ve svém názvu. Odtud však zmizel už před mnoha léty. Černobylská zóna však zůstala obrovským balvanem, který Ukrajina zdědila po Sovětském svazu a se kterým si neví rady už čtvrtstoletí.

Přestože havarovaný reaktor by mohl v příštích letech konečně dostat nový kryt, čímž by se snížilo stále doutnající nebezpečí, rána, kterou zasadil krajině a lidem, se sotva někdy zacelí, i když málokdo na Ukrajině to dnes vnímá fatálně. Lidé se tam s dávným neštěstím naučili žít a pohltily je současné strachy, které souvisí hlavně s válkou a sociální nejistotou. 

Ani když 18 dnů po havárii sovětský vůdce Michail Gorbačov pronesl na tehdejší dobu neobvyklý projev a otevřeně řekl, že »nás postihlo neštěstí«, stále jsme si neuvědomovali rozsah tragédie. Nebezpečí jsme začali tušit teprve ve chvíli, když městské vedení nařídilo evakuaci dětí. Po celém Kyjevě jezdily desítky autobusů. Parkovaly hromadně u škol a rodiče i učitelé brečeli.

V různých částech města najednou vznikaly vrtané podzemní artéské studny. Lidé tam chodili s nádobami pro vodu, i když stále nevěděli proč. Nikdo nám jasně neřekl, že jsme se ocitli v zamořeném prostředí, a nevysvětlil, co máme dělat. Když se v ulicích objevili lidé s dozimetry a skupiny lékařů se rozjely po celé oblasti, pochopili jsme, že situace je vážná. Přesto jsme věřili, že to »někdo opraví« a všechno bude zase v pořádku. Nikoho nenapadlo, že je to navždy.

Více na https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/383003/reporter-blesku-byl-v-roce-1986-v-cernobylu-fotil-jsem-jadernou-katastrofu.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy