Letouny na ovlivňování počasí po katastrofě

02.08.2019 11:43

V roce 1976 získala Tupolevova kancelář dva letouny Tu-16K-26 a odeslala je k přestavbě do podoby létajících laboratoří s označením Ciklon-N. Oba stroje měly sloužit jak k výcviku, tak i k ovlivňování počasí. Letouny přišly o kompletní vojenské vybavení, které nahradily radiostanice R-802V, R-802GM a meteorologický radiolokátor Rubin-1M. Ve zbraňové šachtě a na podkřídelních závěsnících bylo možné nést rozprašovací zařízení pro chemické sloučeniny vyvolávající déšť. Po zkouškách mezi léty 1978 a 1980 byly oba stroje zavedeny do řadové služby u Goskomgidrometu. Na rozdíl od výše popsaných An-12 a Il-18 byly Tu-16 používány primárně k ovlivňování počasí, neboť byly schopny vystoupat výše a zahájit dešťové jevy s větší účinností. Veřejnost se o jejich existenci dozvěděla poprvé v roce 1980, kdy byly nasazeny při rozhánění mraků před XXII. letní olympiádou v Moskvě. Tehdejší výsledky jejich činnosti velmi překvapily západní experty. O pět let později sloužily Tu-16 ke stejnému úkolu během Celosvětového festivalu mládeže. Nejintenzivnější nasazení ale oba letouny čekalo jednoznačně od konce dubna 1986, kdy byly povolány k ovlivňování mraků unášejících radioaktivní spad po havárii v jaderné elektrárně Černobyl. Během dvouměsíční operace byly použity Tu-16 Ciklon-N i An-12BPC. Zatímco druhý jmenovaný typ sloužil především k monitorování pohybu oblačnosti a určování úrovně jejího zamoření, Tu-16 se pustily do spouštění deště pro zamezení šíření radioaktivní oblačnosti. Při této činnosti se skvěle osvědčil obyčejný cement, který po rozmetání v požadované výšce dokázal navázat dostatek vody a vyvolat srážkové jevy. Letouny kroužily ve vzdálenosti 20 až 30 km od elektrárny a ve výšce pouhých 100 až 150 metrů nad horní základnou oblačnosti vypouštěly cementovou směs s jodidem stříbrným. An-12 dokázaly pobrat až devět tun cementu, Tu-16 zvládly unést přibližně pět tun. Jeden z An-12 oblétával po dobu dvou týdnů okolí elektrárny a vystřeloval patrony s jodidem stříbrným, který měl vyvolat srážky. Pro úplnost dodejme, že pro dopravu látek vyvolávajících srážky byl upraven i jeden Tu-104A.

Výbuch islandského vulkánu Eyjafjallajökull v roce 2010 a nehoda japonské jaderné elektrárny ve Fukušimě o rok později totiž potvrdily, že Rusko v této oblasti nedisponovalo potřebnými samostatnými schopnostmi a nedokalo nezávisle vyhodnocovat případné hrozby jak na poli civilní ochrany, tak v oblasti vojenské. Nadto určitá politická izolovanost autoritářského Ruska vedla k situaci, kdy tamní úřady získávaly například informace o situaci ve Fukušimě s několikadenním zpožděním bez možnosti včas přijmout protiopatření v rámci civilní ochrany.

Zdroj: Letectví + kosmonautika