Černobylské úniky

Rok 2016 znamenal v životě Antona a Kariny zlom. Mladý pár pocházející z běloruského Homelu, kousek od hranic s Ukrajinou a Ruskem, konečně opustil svou domovinu. Ano, Antona dlouhodobě trápila politická situace, respektive Lukašenkův režim, a Karinu ekonomická nestabilita, nicméně hlavní důvod odchodu do Česka ležel jinde. „Před deseti lety mi začaly problémy se štítnou žlázou, otekl mi krk a narostla mi v něm boule,“ říká nám Anton v kavárně v pražských Nuslích.
Že mívají lidé z Homelu problémy se štítnou žlázou, byli oba zvyklí. Druhé největší běloruské město a jeho okolí totiž patří mezi oblasti silně zasažené radioaktivní kontaminací způsobenou havárií ve zhruba sto třicet kilometrů vzdáleném Černobylu. Jakmile se ovšem vyskytly zdravotní problémy v kruhu jejich nejbližších, zneklidnilo je to.
„Začali jsme se víc bát, když sestře našli rakovinu štítné žlázy – i přesto, že jsme nevyrůstali v Černobylské zóně,“ vzpomíná Karina. Když se pak přidaly Antonovy potíže, začal pár znovu a intenzivněji řešit, kde žít – zvláště když si oba přáli mít dítě. Postupně v nich uzrálo rozhodnutí se odstěhovat a před pěti lety vyrazili směr Česko.
Karina s Antonem tvoří jen jeden z mnoha příběhů jaderných migrantů prchajících kvůli Černobylu do různých koutů světa, Česko nevyjímaje. Kolik jich přesně je, nevíme. Co naopak víme, je, že kvůli složitosti rozhodování a dynamice radioaktivní kontaminace těchto lidí stále přibývá.

..................

Zdroj/celý článek: Právo,22.4., Strana 15