Černobyl - ve špatný čas na správném místě

Od havárie atomové elektrárny uplyne 26. dubna 25 let

Jde o podivnou náhodu. Dnes svět řeší havárii atomové elektrárny v Japonsku a téměř přesně před čtvrt stoletím zažil nepříjemnou zkušenost v Černobylu.

Dokonce odborníci klasifikují obě události shodně stupněm ohrožení č. 7. Tehdy stejně jako dnes byly sdělovací prostředky neobjektivní a silně ovlivněné politicky. V případě jaderné havárie v Pensylvánii (1979 – Tree Mile Island) všichni mlčeli jako ryby. O sedm let později z nich lezly informace o havárii v Černobylu jako z chlupaté deky. Dnes se sice píše o japonské Fukušimě poměrně dost, ale opět neúplně. Vedení soukromé společnosti, která vlastní atomovou elektrárnu, přizná vždy jen to, co již nelze odborníkům a veřejnosti zatajit.

Hodně se manipuluje s údaji o počtu případných obětí a postižených osob. V případě Černobylu se uvádí 4 – 125 tisíc osob. Jen málokdo se vyzná v jednotkách radiace. Je rozdíl mezi tím, co havarovaný reaktor vyzáří do atmosféry, a tím, co přijmou pasivně organismy. Jak jsem se osobně přesvědčil, v podobných případech pokračuje studená válka dál.

Cesta na východ

Tehdy v roce 1986 jsme byli tři učitelé (chemik, matematik a historik) z Pedagogické fakulty v Hradci Králové, kteří vše prožili na vlastní kůži. Studijní cesta na Černigovský pedagogický institut byla plánována několik měsíců předem, mezi koncem přednáškového a zkouškového období.

Naše »česká trojka« přijela rychlíkem do Kyjeva v neděli 28. května 1986 ráno. Čekali nás přátelé z Pedagogického institutu T. H. Ševčenka z Černigova. Před námi byla cesta autem 140 km severovýchodním směrem. Bylo dost času na výměnu názorů. Poprvé jsme se o havárii, ke které došlo v pátek 26. dubna 1986 v 01.23.40 hod., dozvěděli již od celníků na československo–ukrajinských hranicích. Tajemně šeptali: »Máme problémy s atomovou elektrárnou«.

Podrobnosti nám upřesnil prorektor A. P. Serednij teprve v autě. Bouchl nám reaktor v nedaleké černobylské elektrárně V. I. Lenina. Máme ale štěstí, vítr jde opačným směrem a Černigovu nebezpečí nehrozí. V době pobytu na kolejích jsme věděli o havárii poměrně hodně, daleko víc než z rádia a televize. Na koleji byli ubytováni studenti, kteří měli praxi na tzv. vojenské katedře a vykonávali strážní službu kolem vyklizené 30-ti kilometrové zóny elektrárny (cca 700 čtverečních kilometrů.) Diskutovali jsme s nimi vždy, když se vrátila strážní směna. Říkali nám své subjektivní pocity a pocity lidí, kteří museli opustit své byty a hospodářství. Někteří propadli panice, nasedli s rodinou do loďky a pluli co nejdál. Jiní svůj majetek odmítali opustit. V ojedinělých případech, stejně jako u nás při záplavách, se vraceli do opuštěného města Pripjať loupit.

Dále jsme byli svědky výjezdů vojáků z kasáren tzv. Pinské divize. Do kasáren jsme prakticky z kolejí viděli. Nejvíce vyjížděli v uzavřených autech průzkumníci a chemici. Podobná šestikolová auta měli svého času i naši vojáci. Říkali jsme jim BRDY. Zaprášené kolony se vracely zpět do kasáren. Konečně jsme mohli sledovat z vysoké budovy koleje i vzdušný most vrtulníků, které zasypávaly hořící grafit v reaktoru olovem a vápnem.

Mým úkolem v Černigově bylo shromáždit materiál ke knize o východočesko–černigovských vztazích. Výsledkem byly později dvě publikace: Podané ruce (1989) a Ve správný čas na špatném místě (2002). Na rozdíl od svých kolegů jsem podnikal nejen cesty po městě, ale po celé černigovské oblasti. Dost jsem i fotografoval se stativem. Používal jsem tehdy zvláštní panoramatický přístroj. Kdekoliv jsem instaloval své fotografické nádobíčko, již se srocovali lidé a chtěli vědět »skolko rentgenov«. Jen obtížně jsem vysvětloval, že nejde o dozimetr.

Výbuch 4. reaktoru a 5 fatálních chyb obsluhy

Trvalo velmi dlouho, než se podařilo vysvětlit příčiny havárie. Jistou formální tečku učinil teprve soudní proces se zaměstnanci atomové elektrárny. Laické diskuse i vědecké konference však pokračují dodnes.

Zaměstnanci každé atomové elektrárny musí být připraveni na jakékoliv možné i nemožné varianty, které mohou ovlivnit chod reaktoru. Nejinak tomu bylo i v Černobylu. Obsluha 4. reaktoru dostala zadání: »Vyzkoušet, jak dlouho mohou generátory vyrábět elektrickou energii pouhou setrvačností bez dodávky páry«. Vyrobená elektřina je nejenom dodávána do sítě, ale slouží i k pohonu vlastních čerpadel, které reaktor chladí.

Experiment byl naplánován na pátek 26. dubna 1986. Na pokus se připravovala odpolední směna. V poledne operátoři vypnuli automatické systémy, které jistí případnou havárii. Odpolední směna pokus nezačala. Dispečer potřeboval, aby 4. reaktor dodával do sítě elektrický proud.

1. fatální chyba:

Experiment začal kolem půlnoci, ale s noční obsluhou, která neměla oprávnění podobné pokusy provádět. Nebyla dostatečně poučena.

2. fatální chyba:

Obsluha přešla na ruční řízení experimentu a snižovala výkon reaktoru.

Říká se, že řídit atomový reaktor manuálně je daleko těžší, než ovládat obří dopravní letadlo. Stručně řečeno: reaktor vyhasl a propadl se do tzv. jodové jámy.

3. fatální chyba

Obsluha se snažila reaktor opět »nahodit« a vytáhla část tyčí s moderátorem. Reaktor se dostal do nedefinovatelného režimu.

4. fatální chyba

Obsluha zapnula chladící agregáty a došlo k podchlazení reaktoru. Chladná voda byla posledním hřebíkem do rakve a pohřbila reaktor do jodové jámy definitivně.

5. fatální chyba

Obsluha ve zmatku vytáhla zbytek tyčí s moderátorem a nastalo rychlé přehřátí uranu. Čas se odpočívával na vteřiny. Uvádí se, že za 4 vteřiny stoupl výkon o 400 procent, jiné prameny uváděly dokonce stokrát. Paní Drábová by jistě údaj upřesnila. Obsluha stačila ještě učinit poslední zoufalý pokus, vrátit tyče moderátoru zpět. Nešlo to, reaktor byl náhlou změnou teploty nenávratně deformován.

Vodou chlazený reaktor se proměnil v Papinův hrnec. Došlo k destrukci paliva a radioaktivního moderátoru – grafitu, který později žhnul. Při soudním procesu se ukázalo, že havárii způsobilo, stručně řečeno, lajdáctví obsluhy. Jeden ze svědků, operátor ranní směny Uskov uvedl, že »často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění pokynů – to bychom se do nich doslova zamotali«. Operátor noční směny Alexandr Akimov se vyjádřit nemohl. Zemřel na nemoc z ozáření.

Evakuace a cesta atomového mraku

Těžko dříve i dnes vysvětluji, že jsme nebyli svědky žádné paniky. Velkoměsto Černigov žilo svým životem. Skončil dřív školní rok a děti odjížděly předčasně do pionýrských táborů. Ze »zóny« evakuovalo lidi na dva tisíce autobusů. Sjely se z celého okolí. Lidé velmi ukázněně, jen s tím nejnutnějším, odjížděli. Svědkové říkali, že zde působí ještě syndrom 2. světové války. Podobných náhlých a rychlých evakuací, kdy přišli o celý majetek, bylo bezpočet. Nezapomínejme, že se psal rok 1986 a většina dospělých válku pamatovala.

Několik hodin se s evakuací zbytečně otálelo. Bylo také chybou, že se uskutečnil 5. května v Kyjevě Závod míru. Ten jsme s kolegy navštívili. Kyjev je však poměrně daleko na jihu. Při cestě do Kyjeva jsme naráželi na evakuační kolony a hlavně měřící body. Naše volha byla však vždy čistá. Díky tomu, že atomový mrak putoval ve vysokých vrstvách atmosféry především na severozápad.

Čtvrtý černobylský reaktor připomínal veliký komín. Nešel z něho kouř, ale proud neviditelných radionuklidů. Bylo štěstí, že tehdejší počasí bylo suché, bez silného proudění větru. Za 24 hodin se atomový mrak objevil nad Pobaltím, Finskem a jihem Švédska. Za 48 hodin se jihovýchodní vítr stočil na východní a poměrně rozptýlený mrak zaznamenali v NDR, Československu a Bavorsku. Za čtyři dny se objevil na Uralu a dále malé koncentrace putovaly do jižní Evropy mezi Itálii a Černé moře. Osmý den zaznamenala zvýšenou radioaktivitu celá Evropa a Asie a desátý den celá severní polokoule.

Znovu zdůrazňuji, že údaje vídeňské Mezinárodní agentury pro atomovou energii lidé odmítají akceptovat. Ještě nedávno jsem slyšel názor, že »vnučka onemocněla se štítnou žlázou, protože byla v té době na Zemplínské Šíravě, prý 130 km od Černobylu«. Podobně o »českou trojku« měli obavy u nás doma. Když se vezme mapa s menším měřítkem, tak doslova splývá označení měst Černobyl, Černigov, Kyjev atd.

Když jsem po deseti letech atomovou elektrárnu a nově zbudované město Slavutič navštívil, byla na koni běloruská opozice. Každý den využívala především proti prezidentu Lukašenkovi »černobylskou kartu« - všechno je zamořeno, lidé umírají po tisících, a proto Rusko musí platit.

V roce 1996 byly v provozu 1., 2. a 3. reaktor. Provoz elektrárny probíhal zcela normálně na 1., 2. a 3. bloku. Havarovaný 4. blok byl bezpečně ukryt v betonovém obalu. Spolu s ukrajinským přítelem Vasilem nás přijal ředitel. Na chvíli jsem byl také »operátorem« 1. bloku. Osobně jsem vyjádřil přesvědčení, že se zaměstnanci z havárie poučili. Všude pořádek a čistota jako na operačních sálech.

Co jsme věděli a nevěděli v Československu

Stále jsem přesvědčen, že občané ČSSR byli informováni o průběhu černobylské havárie rychle a přesně. Celý sled událostí přešetřovala ihned po převratu Generální prokuratura. Podnět tehdy podali kolektiv lékařů z nemocnice v Novém Jičíně a šéfredaktor deníku Mladá fronta Libor Ševčík. Jak je v tomto kraji zvykem, šlo sice o »neznámého pachatele«, který vše občanům zatajil, předem ale tisk označil tehdejší představitele vlády, KSČ a jiných institucí. Přes dlouhé a rozsáhlé vyšetřování se neprokázalo, že byly naplněny skutkové podstaty jakéhokoliv postižitelného trestného činu. (V době před převratem jsem byl svědkem chování francouzské výpravy judistů do naší republiky – vezli si s sebou potraviny i vodu. V Československu je prý všechno jedovaté! Po převratu přijeli znovu a jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Stejně tak si počínali i naši západní sousedé, kteří pořádali do naší republiky gurmánské nájezdy.)

Jako první zaznamenali 28. dubna 1986 výpadek 4000 MW energetici a Ministerstvo paliv a energetiky ČSSR. Na dotaz sdělilo velvyslanectví SSSR, že ze sítě vypadla Černobylská jaderná elektrárna. Rozsah havárie neznalo.

V odpoledních hodinách přišly zprávy o kontaminaci vzduchu ze Švédska. Byly informovány hygienické stanice a měřící posty v jaderných elektrárnách v Československu. Poprvé naměřili zvýšenou radiaci 29. dubna 1986 v Jaselských Bohunicích a v noci z 29. na 30. dubna 1986 v Krajské hygienické stanici v Hradci Králové. Od té doby Vládní havarijní komise situaci přesně monitorovala. Podklady dodával Institut hygieny a epidemiologie v Praze. Kontaminace nikde nedosáhla vyšších hodnot.

Bendův protikomunistický úřad znovu vše otevřel v roce 1996 před parlamentními volbami. Opět s negativním výsledkem.

Od pondělí 29. dubna 1986 byli pravidelně informováni občané ČSSR. Ve výše zmíněné knize podrobně popisuji další události doma i v okolních zemích.

Černobylský mrak se pohyboval nad ČSSR ve dnech 30. dubna, 3. a 4. května a 7. května 1986. Za dlouhodobou hodnotu radioaktivity půdy v Československu (radon, specifiky Českého masivu, kosmické záření, pokusy s atomovými zbraněmi atd.) se považuje 4200 Bq/metr čtvereční. Vlivem havárie byl limit několikrát překročen v okresech Benešov, Opava, Náchod, Šumperk, Žďár nad Sázavou, Kutná Hora, Bruntál, Semily a Nový Jičín. K mírnému zvýšení došlo v Českém Krumlově, Klatovech, Jihlavě, Českých Budějovicích a Svitavách. Nechci nikomu dělat advokáta, ale v uvedených lokalitách se nikde nepotvrdila vyšší úmrtnost na novotvary. Naopak se věk postupně prodlužuje.

Co dál a co potom

Nechci srovnávat situaci v Černobylu a v Japonsku. Je ještě velmi brzo. Jisté paralely však existují. Příčina v Černobylu – lidský faktor, příčina v Japonsku – vedle zemětřesení i fakt, že postavili jadernou elektrárnu v silně exponovaném místě a nerespektovali výsledky mezinárodních kontrol. Společná je nutnost zřízení ochranné »zóny«, přesídlení obyvatel a jistě se Japonci také nevyhnou sarkofágu. Situace v tehdejším SSSR se mi zdála jednodušší proto, že se na obnově kraje podílela celá země. V Japonsku jde o soukromou firmu. Osobně považuji za velký problém znečištění moře. Mnoho podrobností je dnes na internetu a do Černobylu se dokonce jezdí na exkurze.

Není jednoduché atomové elektrárny zlikvidovat. Jsou dvě cesty: buď je zbourat, nebo zakonzervovat. Spolková kancléřka Merkelová nám neřekla, že již v roce 2002 měla SRN uspořeno v tzv. »atomovém likvidačním fondu« 54 miliard marek. Do fondu se ukládal z každé kilowathodiny 1 fenik, který platil navíc spotřebitel.

Za nejhorší však považuji strach lidí z jádra – atomovou fobii. Ta i dnes v kraji mezi Dněprem, Pripjatí a Desnou stále přetrvává. Jádro nás bude ale provázet i nadále. Jde o to, abychom se dokázali do budoucna vyhnout nejen Černobylu, Fukušimě, Tree Mile Island, ale především Hirošimě a různým pokusům s atomovými zbraněmi. Stačí nám rizika jaderných elektráren.

Texty k fotografiím – foto J. Štrait

1. Kniha o havárii Černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina vyšla v roce 2002

2. Autor u tzv. sarkofágu – betonového krytu 4. havarovaného bloku

3. Vlakové nádraží ve Slavutiči. Místo opuštěného města Pripjať vyrostlo v nezamořeném prostoru zcela nové velké město. 16 čtvrtí vystavěly jednotlivé svazové republiky bývalého SSSR.

2. 5. 2011Jaroslav ŠTRAIT

Zdroj:  www.halonoviny.cz/articles/view/220274