Černobyl drží Japonsku palce

Z městečka Pripjať se stal nukleární Disneyland. I po 25 letech je tam radiace

stále nebezpečná. Nyní je v zakázané černobylské zóně vidět mnoho Japonců. Po havárii ve Fukušimě se začali zajímat, jak si Ukrajinci s Černobylem poradili.

Od chvíle, kdy vlna tsunami zalila jadernou elektrárnu Fukušima, sleduje Nataša Olejničenková zprávy pozorně. Po jaderné katastrofě v Černobylu sama zažila evakuaci a do svého bytu se už nikdy nevrátila. Výbuch v ukrajinské elektrárně jí před 25 lety zničil život.

Na rozdíl od Japonců Nataša ani nikdo jiný z obyvatel 50tisícového jaderného městečka Pripjať nemohl zjistit ve zprávách, že se v černobylském reaktoru číslo čtyři něco stalo. Sovětský svaz o obrovské katastrofě mlčel. Nataše bylo tehdy 25 let a myslela si, že žije krásný život v krásném městě Pripjať.

Ze tří dnů je věčnost

Ten výbuch z páteční noci 26. dubna 1986 všechno změnil. Ze svého bytu ho slyšela a někteří její kolegové viděli i ten požár v 15 kilometrů vzdálené elektrárně. Špatný nápad udělat pokus v atomové elektrárně, když se mění směna, se nepovedl a do Pripjatě se pomalu začínaly sjíždět stovky autobusů.

„Když nás evakuovali, říkali, že to bude na tři dny. Jenže už jsme se nikdy nevrátili,“ vypráví Nataša.

Z Pripjatě se musela později přestěhovat do městečka Slavutyč, které postavili pro ně, obyvatele Pripjatě. Bylo jich tolik, že nevěděli, co s nimi. A tak jim raději postavili nové město. I po čtvrtstoletí od tragédie odtud dojíždí Nataša Olejničenková za prací do Černobylu.

„Blok číslo čtyři“ zakrývá sivý betonový sarkofág. Nevypadá nebezpečně. Skrývá se v něm však tikající nukleární bomba. Několik tisíc tun vážící jaderný odpad chrání provizorní betonový sarkofág. Ukrajinci chtějí postavit nový a bezpečnější obal. Na ten však nemají peníze a doufají, že dubnová dárcovská konference k výročí havárie to změní.

U plošiny s výhledem na „čtyřku“ postávají televizní štáby. Skupinka turistů se fotí s dozimetrem v ruce. Ze zakázané třicetikilometrové zóny okolo elektrárny se stal nukleární Disneyland. Na to, abyste prošli přes závoru do oblasti, vám stačí zaplatit okolo 160 dolarů za zájezd, který organizují kyjevské turistické agentury. V ceně je procházka podél reaktoru číslo čtyři, po zničeném městě Pripjať, kde už nikdo nežije, a ekologický oběd. Zdánlivé bezpečí však klame. V „zóně“ se doporučuje být disciplinovaný. Radiace není rovnoměrná, jsou tam místa, která jsou nebezpečná. Stačí zajít mezi stromy, které tu od té doby vyrostly, a ručička na dozimetru skáče jako divá.

Mizí mi železo

„Navzdory tomu, že příroda se s havárií vyrovnala, tohle místo nebude dlouho normální a bezpečné pro život,“ říká přesvědčivě Nataša. „Pokud jde o mě, snažím se žít zdravě, běhám, plavu, vedu normální život. Ale od té doby, co vybuchla čtyřka, mám něco se železem. Jednoduše mi někdy v krvi zmizí a já si toho ani nevšimnu. Nemyslím, že je to tím, že tady pracuju. To je kvůli tomu výbuchu.“

V Černobylu je zaměstnaná jako analytička na informačním oddělení. V posledních dnech po zničeném městě Pripjať provází Japonce.

Radiace není rovnoměrná. Stačí zajít mezi stromy, které tu od té doby vyrostly, a ručička na dozimetru skáče jako divá.

Od chvíle, kdy vybuchla jejich elektrárna Fukušima, se začali zajímat, jak to bylo s Černobylem a jak to tam vypadá po 25 letech.

Dřív než nás Nataša vezme do Pripjatě a ukáže nám svůj byt, kde kdysi žila, vcházíme do komplexu jaderné elektrárny Černobyl.

Před budovou bloku číslo jedna mluvíme s dělníky, kteří tu opravují dlaždice. Pochvalují si dobrý plat. Když si ochranka všimne fotografa, okamžitě se ptá, zda máme speciální povolení.

„Mají ho,“ uklidňuje ho stavební inženýrka Irina Obuvčenková. V Černobylu pracuje už 23 let. Kromě jiného se stará o návštěvy diplomatů a speciální delegace. „Sem nebereme obyčejné turisty,“ vypráví hrdě s narážkou na agentury, které před několika lety najely na módní vlnu a turistům nabízejí výlet po místech katastrofy.

Jako ve starém filmu

Na krk dostaneme speciální čip, přenosný dozimetr, oblečeme si bílý plášť a obujeme bílé boty. „Ne že by to bylo nebezpečné, ale tak tu chodí oblečení všichni,“ uklidňuje nás Irina a bere nás do útrob smutně proslulé elektrárny.

Před přepážkou přiložíme kartičku návštěvníka, Irina vyťuká tajný kód a do mikrofonu řekne heslo. Dveře do „kontrolní místnosti reaktoru číslo jedna“ se otvírají. Tento reaktor zavřeli v roce 1996.

Najednou mám pocit, jako bych se vrátil do 80. let. V místnosti není žádná moderní technologie, počítače s internetem, ale umělá tlačítka první generace a blikající černobílá vypouklá obrazovka. „Vítejte u nás,“ usmívá se Irinin vrstevník Sergej Sučov.

S cigaretou o Fukušimě

Řeč se hned stočí na Japonsko. V Černobylu sledují vývoj ve Fukušimě pozorně a svým kolegům drží palce. Včera tady byli japonští novináři a ptali se ředitele elektrárny, co by poradil Japoncům.

„Náš šéf to nechtěl komentovat. O té katastrofě víme velmi málo a jen z druhé ruky,“ říká Sergej a zaskočí nás, když z kapsy svého pláště vytáhne cigaretu a uprostřed kontrolní místnosti atomové elektrárny si ji zapálí.

„Pracujete tu dlouho, nebojíte se o zdraví?“ ptáme se ho. „Jestli se nebojíme? Bojíme, jako každý i ve vaší elektrárně,“ odpovídá Sergej, potáhne z cigarety a dodá, že mu vadí jen to, že jeho kolegové v Evropské unii za to riziko dostávají desetkrát vyšší plat.

Navzdory tomu tu pracuje 3 500 zaměstnanců. Na co jich je tu tolik, když už se vypnuly všechny reaktory a čtyřka je pod sarkofágem? „Děláme práci, kterou ještě nikdo nedělal,“ rozmluví se Irina, „nemůžeme tuhle elektrárnu jen tak vypnout a odejít, musíme ji sledovat, kdyby se něco stalo. Je to věčná pohotovost.“

Atomová atrakce

Něco podobného teď čeká i Japonce, kteří už přemýšlejí, jak uzavřou Fukušimu, až se jim podaří dostat pod kontrolu všechny reaktory. Stane se i z okolí jejich elektrárny nukleární lunapark jako v Pripjati?

Kdysi v tomto nejkrásnějším ukrajinském „atomgorodku“ žilo 50 tisíc lidí. Dnes tam nenajdete živou duši, pokud nepočítáte turistické skupinky či novináře s notesem v ruce a kamerou na rameni. Ve zničeném městě je už všechno rozkradené a to, co zůstalo, zplesnivělo.

„Bylo to krásné město,“ zasní se Nataša Olejničenková. „Nejkrásnější to bylo u říčního přístavu v létě, když tu kvetly růže,“ provází nás podél rozpadnutého přístřešku, kde kdysi podávali kávu, vyhrávala tam hudba a lidé se opalovali na pláži. „Parníky a rychlolodě jezdily do Kyjeva,“ vzpomíná Nataša na svoje nejoblíbenější místo v Pripjati. Bere nás i do ulice Lesie Ukrajiny, do zničeného paneláku, do sedmého patra, kde kdysi žila. Když se před 25 lety po několika měsících od evakuace do něj na chvíli vrátila, nenašla tam už nic. Celé město Pripjať bylo vyrabované. V jejím bývalém bytě nezůstala ani vana, zmizel nábytek. Zůstala jen rozpadlá tapeta, plíseň a špína. V rozbitém okně nám ukazuje přivařenou tyč. „Tou si pomohli, aby dostali nábytek snadno dolů,“ popisuje. „Teď asi chcete, abych se rozplakala,“ žertuje před fotografem.

Japonec u kolotoče

Dnes je Pripjať depresivní místo. Je konec března, venku fouká studený vítr a sněží. Nepříjemný pocit doplňují obavy z radiace.

„Není to tu bezpečné,“ říká Takaši Sadahiro. Šéfa moskevské pobočky velkých japonských novin Jomiuri Šimbun potkáváme na nejfotografovanějším místě v Pripjati - ruském kole. Kolotoč měli poprvé spustit 1. května 1986. Výbuch v Černobylu to potěšení dětem týden předtím sebral.

„Přiložil jsem dozimetr k té sedačce, co upadla od kolotoče, a bylo to nad normu,“ povídá novinář Sadahiro.

Od chvíle, co Japonci bojují s Fukušimou, se jejich zájem o Černobyl radikálně zvýšil. „Je jasné, že proti sovětskému mlčení je to obrovský kontrast, ale japonská vláda podle mnohých domácích médií reaguje velmi pomalu amluví o situaci velice málo,“ myslí si Sadahiro. Japonce podle něj teď velmi zajímá, jak si Černobyl z dlouhodobého hlediska poradil se zamořeným územím. Ať už to zní jakkoliv, začali sem jezdit pro inspiraci.

***

FAKTA Když to „bouchlo“

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986. Jde o vůbec nejhorší jadernou havárii v historii a jedinou nejvyššího stupně sedm. Během riskantního pokusu tehdy došlo k přehřátí a následné explozi reaktoru a do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí SSSR, východní Evropou a Skandinávií. Rozsáhlé oblasti byly těžce kontaminovány, což si vyžádalo evakuaci a přesídlení 350 000 lidí. Počet obětí se odhaduje zhruba na 4 000 z celkového počtu 600 tisíc lidí, kteří byli nějakým způsobem havárií zasaženi.

Zdroj: idnes.cz 28.3.2011

Pozn. OIŽP: 4000 obětí havárie v Černobylu oficiálně uvádí IAEA, bereme na vědomí... Podle jiných statistik již mohou být mrtvé deseti až statisíce lidí  z okolí a zejména likvidátorů, kteří např. stavěli ochranný sarkofág. To čeká Japonce teprve za čas...